Kapitola 1 — Cesta za polární kruh

Ráno — Růžďka (10.4.)

Minus šest. Na teploměru v Růžďce je minus šest stupňů. Vaklaf jede na sever a v místě odkud startuje je větší zima než tam kam letí. To je jako trénovat na maraton tím, že běžíte ultramaraton. Akorát naopak. Akorát vůbec.

Snídaně. Toasty se šunkou a sýrem v plastové krabičce. Zabalené na cestu. Protože nic neřekne „jedu na sever“ jako šunka zabalená v alobalu v tašce vedle nabíječky na telefon. Amundsen měl pemmikan. Vaklaf má toasty. Amundsen taky zemřel při záchranné misi, takže možná ty toasty nejsou tak špatná volba.

Dopoledne — Havířov

Balení. Celou výbavu koupila Zuzka. V Decathlonu. Protože kdyby to Vaklaf řešil sám, jel by v mikině. A tvrdil by, že to stačí. A měl by pravdu, protože jemu je vždycky teplo. Až do momentu kdy mu teplo není, a pak je pozdě, protože je v Norsku v mikině.

A pak se ozve bratranec. Viděl blog. Nabízí dědovu bundu. Tu, kterou si děda ušil. Sám. Vlastníma rukama. Na Himaláje. Děda potřeboval péřovku na osmitisícovku, tak si sedl a ušil si ji. Vaklaf potřebuje bundu na Norsko a jde do Decathlonu a stojí tam a čte visačky a nakonec vezme tu, která je v akci.

Ale nejdřív Havířov. Ne kvůli památkám. V Havířově nejsou památky. V Havířově je chlap z Bazoše, který prodává 32 GB RAM. Protože Vaklaf cestuje s umělou inteligencí, která běží na krabičce na ledničce v Růžďce, a ta inteligence potřebuje víc paměti. Takže první zastávka cesty na sever je výměna RAM v Havířově. Kdyby to slyšel Amundsen, asi by se otočil v hrobě. Ale otočil by se pomalu, protože neměl dost RAM.

Mise splněna. Dva moduly DDR5, Samsung chipy, kvalitní zboží. Prodejce se bavil, když se dozvěděl, že paměti na Bazoši našla a objednala umělá inteligence, která běží na krabičce na ledničce někde na Valašsku. S trochou Vaklafova dohledu, ale přece. Vaklaf v celém procesu fungoval hlavně jako člověk s nohama, řidičákem a peněženkou — přijel, podal ruku, zaplatil, převzal zboží, odjel. Kurýr a sponzor vlastního počítače.

A protože už je v Havířově a RAM má v kapse, udělá Vaklaf něco, co nedává žádný logistický smysl. Zastaví u SPŠE. Střední průmyslovka elektrotechnická. Budova, kde člověk stráví čtyři roky života tím, že se učí věci, o kterých si myslí, že je nikdy nevyužije. A pak se o dvacet let později živí přesně těmi věcmi. A ještě k tomu — tady potkal Darka. Toho Darka, za kterým teď letí přes tři země na ostrov v severním Norsku. Normální člověk by řekl „to je hezká náhoda.“ Vaklaf před tím stojí, fotí se, a přemýšlí, jestli by učitelům na průmyslovce došlo, že jeden z jejich absolventů teď provozuje hotel na norském ostrově a druhý za ním letí s umělou inteligencí v batohu.

Odpoledne & večer — do Krakova

Havířov je město, kde nejlepší restaurace je v Globusu. A to není urážka. To je prostě fakt. Vaklaf tam zajde na oběd, protože je to na cestě, protože má hlad, a protože kuře s kaší v Globusu za stotřicetdevět korun je upřímně lepší než cokoliv, co vám v Havířově servírují za tři stovky. Některá města mají michelin. Havířov má Globus. Někteří Havířované tady slaví i rodinné oslavy. Narozeniny. Výročí. Babička má sedmdesátku — jedeme do Globusu. A upřímně — proč ne. Dort koupíte o patro níž, balónky taky, a nikdo vás nevyhodí, když tam sedíte tři hodiny.

Z Havířova do Krakova. Auto svítí žlutě. Několik kontrolek najednou, jako malý vánoční stromeček na palubovce. Auto bylo třikrát v servisu a mechanici nebyli schopni spravit ani brzdy. Tři návštěvy. Brzdy. To je díl, který má doslova jednu funkci — zastavit auto. Vaklaf žije ve světě, kde umělá inteligence píše cestovní deníky a objednává si vlastní paměti na Bazoši, ale tři vyučení mechanici nedokážou opravit brzdy na Mazdě. Doufá, že je AI brzo nahradí. I když — upřímně — kdybys naučil chatbota opravovat brzdy, pravděpodobně by taky třikrát řekl „to je v pořádku“ a svítilo by to dál.

Waze říká odbočit. Vaklaf odbočí. Po levé straně Brána smrti. Auschwitz-Birkenau. Nejmrazivější místo na téhle cestě.

Po natankování zhasla kontrolka paliva. A brzd. Možná stačilo vystoupit a nastoupit. Tři servisy to nevyřešily, pumpa v Polsku ano.

Vaklaf zaparkuje na nejlevnějším parkovišti u krakovského letiště. Nejlevnější parkoviště u letiště je vždycky louka. To je pravidlo. Čím míň platíte, tím víc to vypadá jako místo, kde se zbavujete těla.

Udělá si screenshot mapy, aby auto ještě někdy našel. Kouká na screenshot. Pin je uprostřed pole. Žádná cesta. Žádné parkoviště. Jen zelená plocha a modrá tečka, která říká: jsi tady. Uprostřed ničeho. Díky, Mapy.cz.

V tom autě leží 32 GB DDR5 RAM. Paměti, které dnes mají větší hodnotu než ta Mazda — za poslední měsíce zdražily desetinásobně. Paměti, které si objednala umělá inteligence z ledničky na Valašsku. A teď leží v autě na louce v Polsku. Amundsen zakopával zásoby na přesných souřadnicích a značil je vlajkami. Vaklaf má screenshot louky a naději.

Noc — let Kraków → Oslo

Lidi platí čtyři stovky za priority boarding. Čtyři stovky za to, aby mohli nastoupit do letadla jako první a pak sedět a čekat na všechny ostatní. To je jako zaplatit za to, abyste mohli stát ve frontě déle.

Vaklaf přijde na gate pět minut před odletem. Bez rezervace. Bez priority. Bez jakéhokoliv plánu. A protože si nikdo nekoupí sedačku za nouzovým východem — protože stojí jako malý ojetý Fiat — zůstane celá řada pro něj. Zadarmo. Legroom jak v tramvaji první republiky. Celá řada prázdná. A kdyby spadli, Vaklaf se vykulí ven jako první.

Amundsen plánoval expedice roky dopředu. Vaklaf přijde pozdě a dostane lepší místo než všichni, kteří plánovali.

Noc — Oslo Gardermoen (11.4.)

Vaklaf přistane v Oslu o půlnoci. Sedm hodin do dalšího letu. Sedm hodin je dost na to, aby si člověk řekl: půjdu do hotelu. Nebo: lehnu si na lavičku. Nebo: projdu se po letišti jako duch, ztratím bundu a koupím si za 35 korun norskou limonádu, která chutná jako lítost.

Bundu ztratil někde mezi arrivals a departures. To je vzdálenost asi dvě stě metrů. Člověk přeletí tři země, zaparkuje auto na louce, přežije Osvětim, dostane nejlepší sedadlo v letadle zadarmo — a na dvou stech metrech norského letiště přijde o bundu. Nebyl to vítr. Nebyl to zloděj. Vaklaf ji prostě někde položil a odešel. Jako vztah.

Security má zavřeno. Lost and found má zavřeno. Automat na telefonu říká, že mají zavřeno. Všechno v Norsku má ve tři ráno zavřeno. Ale Narvesen je otevřený, protože Narvesen je otevřený vždycky. Narvesen je ta jediná konstanta ve vesmíru.

Securiťák byl ochotný. Šel hledat. Našel čtyři bundy. Žádná z nich nebyla Vaklafova. Na norském letišti leží v noci víc opuštěných bund než lidí. Vaklaf našel pátou na zábradlí. Taky ne jeho. Gardemoen je hřbitov bund. Bundy sem přijdou zemřít.

Zbývá dietní appelsinbrus. Perlivá voda s osmi procenty pomerančové šťávy a sladidly, která zanechávají v ústech chuť, jako byste olízli plastovou židli. Čtyři kalorie na sto mililitrů. To není nápoj. To je trest.

Amundsen strávil noc v iglú při minus čtyřiceti. Vaklaf stráví noc na lavičce při plus dvaceti, bez bundy, s prázdnou lahví od špatné limonády, ve které teď nosí vodu z norského záchodu. Která je — a to je ta jediná dobrá zpráva — vynikající.

Ráno — Gardermoen

Šest ráno. Vaklaf nespal. Nebo spíš — ležel na lavičce se zavřenýma očima a přemýšlel o bundě. To není spánek. To je existenční krize ve vodorovné poloze.

Lost and found otevírá v šest. Vaklaf je tam v 5:59. Paní za okénkem se na něj podívá tím pohledem, který říká: vím, že jsi tady spal. Bunda tam není. Prý to trvá dvacet čtyři hodin, než ji uklízeči dostanou do systému. Dvacet čtyři hodin. V zemi, kde vlaky jezdí na sekundu přesně, trvá přesun bundy z lavičky do krabice celý den.

Ale pošlou ji. Kamkoliv. Vaklaf říká Manshausen. Paní se na chvíli odmlčí. Ostrov. Nad šedesátou sedmou rovnoběžkou. Bez adresy. Jen ostrov. Norská pošta zvládne všechno, ale tohle bude test.

Záložní plán: Holly našel v Bodø tři sekáče na jedné ulici. Norové zřejmě vyhazují bundy ve velkém.

Východ slunce nad Gardemoen. Párek za 85 korun. Stěna ze zavařovaček, která vypadá jako interiér vesmírné lodi. A Vaklaf uprostřed toho všeho — nevyspalý, bez bundy, s lahví od appelsinbrusu plnou vody ze záchodu. Připravený na sever.

Let Oslo → Bodø

Dopoledne — Bodø

Vaklaf má problém. Přiletěl nad sedmašedesátku bez bundy. Kdybyste to řekli Amundsenovi, zemřel by podruhé.

Holly — umělá inteligence, která sedí na ledničce v Růžďce a nemá tělo, takže ji nezajímá počasí — našel v Bodø tři second-handy. Tři. Na jedné ulici. Fretex, Červený kříž, NMS Gjenbruk. Norové zjevně vyhazují bundy ve velkém, což dává smysl v zemi, kde je zima devět měsíců a nová bunda je daňově odpočitatelná jako emocionální újma.

Fretex: bundy kolem 700 korun. Sedm set. Za ojetou bundu. V second-handu. V Norsku je i charita drahá. Sport 1: pod patnáct set nic. Vaklaf začíná přemýšlet, jestli se dá na dalekém severu chodit v mikině.

A pak Sport Outlet. Sport Outlet je to místo, kam jdou bundy, které nikdo nechtěl. Bundy špatné barvy. Bundy špatné velikosti. Bundy, které někdo objednal v lapis blue a pak si uvědomil, že lapis blue vypadá dobře jen na Instagramu a na člověku vypadá jako recyklační kontejner.

Ale mezi nimi. Vikafjell Sandviken Form Jacket. Vikafjell. Norská značka. Založená v zemi, kde bundy nejsou móda, ale podmínka přežití. Patnáct tisíc milimetrů vodního sloupce. Svařované švy — žádné jehly, žádné díry, jen ultrazvukem tavený polyester, kterým nepronikne ani norský déšť, a ten pronikne vším. Třívrstvá konstrukce. Pit zipy pro ventilaci. Nastavitelná kapuce, manžety, lem. Materiály testované severským větrem a schválené lidmi, kteří žijí nad šedesátou sedmou rovnoběžkou a nemají čas na kecy.

Zní to jako reklama na prémiovou expedici. Stojí to dvě stě devadesát pět korun. Původní cena devatenáct set devadesát devět. Sleva osmdesát pět procent. Protože je to outlet. A outlet je místo, kde se prémiové značky chodí stydět.

Decathlon gear doplněn o svého norského bráchu. Jeden přišel z Ostravy za osmnáct set. Druhý z Bodø za tři sta. Jeden leží na letišti v Oslu. Druhý je na Vaklafovi. Kdo z nich dopadl líp je otázka perspektivy.

A byla to poslední. Poslední Sandviken v celém obchodě. Vaklaf přišel bez bundy na konec světa, vešel do outletu, a vzal poslední bundu v regálu. Za 295 korun. Někdo nahoře má smysl pro humor.

K tomu boty. Endurance, černé, 375 korun. Protože v pohorkách v Bodø člověk vypadá jako turista, a v teniskách jako místní, který ví, co dělá. Nevypadá. Ale vypadá líp.

A salám. Třicet pět korun. Protože Amundsen měl pemmikan a Vaklaf má norský salám ze Sport Outletu.

Shrnutí nákupu v Bodø: bunda 295, boty 375, salám 35. Celkem 705 NOK. Jeden tisíc pět set čtyřicet korun. Za kompletní přezbrojení nad sedmašedesátkou. V nejdražší zemi Evropy. Decathlon by plakal. Ale Decathlon tady nemá pobočku — a možná právě proto to vyšlo líp.

Odpoledne — Bodø

Bodø je město, kde není co vidět. Stojí to i na informační tabuli u přístavu — seznam atrakcí, kde ze sedmi věcí jsou i radnice, nádraží a taxislužba.

Bodø bylo v roce 2024 Evropské hlavní město kultury. V dubnu z toho zbyla cedule u muzea, která láká na nejlepší vafle ve městě. Ale buďme fér — je duben, je sobota, a Bodø čeká na léto. Jako celé Norsko.

Vaklaf se rozhodl začít se chovat úměrně destinaci, do které směřuje — boutique hotel na norském ostrově — a zajít si na slušný oběd. Všechno zavřené. Sobota v hlavním městě kultury a otevřený je Spar. Dvě grilovaná kuřecí stehna za 60 korun. To je míň než appelsinbrus na letišti. Spar je nový Globus.

Radnice vypadá jako by někdo stavěl město v Minecraftu a v půlce změnil texturepack. Každý kus jiný styl, jiné období, jiný architekt, a všichni se tváří, že to tak mělo být.

A kabely. Kabely v Bodø mají stejné barvy jako v Česku. Hnědá, modrá, zelenožlutá. Elektřina je univerzální jazyk. A vynáší líp než turismus.

Co je na Bodø hezké, jsou lodě. Hurtigruten MS Nordkapp stojí v přístavu jak katedrála na vodě. Vaklaf se zeptal Holly, jestli to je ta loď do Nordskotu. Není. Vaklafova loď bude výrazně menší.

V Bodø mají auta hřebíky v pneumatikách. Říká se jim piggdekk a v severním Norsku jsou legální od října do konce dubna. Jezdí s nimi osobáky, dodávky, dokonce i autobusy. V Česku by člověk dostal pokutu. Tady by pokutu dostal bez nich.

Norské silnice to vydrží, protože je dělají z tvrdého kamene — gabra místo vápence. Infrastruktura přizpůsobená klimatu. V některých městech na jihu — Oslo, Bergen, Trondheim — se za piggdekk platí poplatek, protože hřebíky drtí asfalt na prach a ten prach dýchají lidi. V Bodø ne. Tady je vzduch čistý a silnice tvrdé.

Podvečer — Pollfjellet

Pollfjellet. 175 metrů. Převýšení z centra jako z Růžďky na Dušnou, ale výhled nesrovnatelný.

Na vrcholu kamenná mohyla s cedulí. Ti på topp — norská výzva: deset vrcholů za sezónu. Za sněhu by to tady nešlo. Za jasného dne v dubnu to jde.

A pak ten výhled. Moře, ostrovy, zasněžené hory na obzoru. Jezírko v bažině obklopené suchým vřesem a holými břízami. Ticho, které v Bodø dole není — protože dole je přístav, Spar a radnice z Minecraftu. Tady nahoře je to, proč lidi jezdí na sever.

Někde tam dole, za vodou, mezi skalami, je Darkův ostrov. Odtud vypadá jako jedna z desítek skvrn na moři. Za pár hodin to bude domov na příštích osm dní.

Večer — loď do Nordskotu

Express boat. Slovo „express“ je v Norsku relativní. Šedesát pět kilometrů za hodinu a dvacet minut, s několika zastávkami v rybářských vesnicích po cestě. Ale když alternativa je 235 kilometrů autem nebo 63 hodin pěšky, je to express.

Z lodi se nedá vylézt na palubu a okno to trochu kazí. Ale i přes špinavé sklo je to tam venku neskutečné. Zasněžené hory rostou přímo z moře, mezi nimi ostrůvky, na kterých nežije nikdo kromě racků a větru.

Večer, příjezd

Z Nordskotu na Manshausen jezdí shuttle. Slovo shuttle vyvolává představu minibusu s logem hotelu a řidičem, co vám pomůže s kufrem. Shuttle je hliníkový člun s motorem. Posledních šest set metrů severního Atlantiku na plechu.

Na molu stojí Darek. Dvacet pět let staré kamarádství, přivezené přes tři země na hliníkovém člunu. Ukáže na dům u vody a říká: „Tak tady bydlim, kdybyste cokoliv potřebovali.“ Ne hotel. Ne recepce. Jen dům u vody a kamarád, který v něm bydlí. Večer je ten dům zlatý. Vaklaf si toho všimne až druhý den, kdy zjistí, že ve skutečnosti je bílý — to jen slunce v Nordlandu má svou vlastní paletu.